Několik piv, pár velkých rumů a  nakonec láhev vína. Nálada byla suprová. Vesnická zábava se náramně vydařila. Škoda jen, že čas neúprosně běžel, museli jsme dát sbohem útulné hospůdce a šupky domů. „Nechcete zajít k nám? Máme tam ještě lahvičku šampusu“, zeptala se Hedvika. “Já nevím, musíme být ve dvě u mamky vyzvednout Honzíka“, odpověděla Marta.

"Víš určitě,že jsme tady sami?"zeptala se, pozorujíc okolí. "To víš,že tady není živáčka"ujišťoval a stahoval ji modré bikinky. "Ještě nikdy jsem to nedělala v moři.Myslíš,že mě nebude pálit ta slaná voda?" "Ne a už prosím nic neříkej,chci,abysme si to vychutnali".Byl hrozně nadržený. Šaty nechali na břehu vedle vodních kol.Chytli se za ruce a pomalu vstoupili do vody.

"Proboha, kde jste? Myslel jsem si, že už nepřijdete!"uvítal je ve dveřích Filip. "Nestihli jsme ten vlak v 18 hodin a museli jsme na stopa", odpověděl promrzlý Martin. "Pojďte dál, všichni se už dobře baví". Zavedl je do obývacího pokoje." Tak to jsou moji známí", začalo dlouhé představování. V místnosti bylo asi tak 13 lidí, vesměs svobodní vysokoškoláci, přátelé Filipa. K poslechu hrálo techno.

Podzim člověku neposkytuje mnoho radostí. Ony se krátí a zatažená obloha nepřispívá k dobré pohodě. Ale i v tomto melancholickém čase se najde občas příležitost, aby člověk mohl ještě vyrazit do přírody a naposledy v roce si užít milování pod modrou oblohou, které skýtá tolik překvapeni a rozkoše.

Roman poklepal Béďovi na rameno a přiměl ho přemoci sladkou únavu. „Dovolíš, brácho?" řekl a položil se ke mně na válendu. Přitáhl si mě blíž a posadil na sebe. Dřepla jsem si a zavedla rukou jeho pyj mezi svá stehna. Pak jsem dosedla a Roman vzal moji hlavu do svých dlaní a začal mě dlouze líbat. Přitom se pohyboval nahoru a dolů. Vypínal se proti mně a kroutil zadkem jako břišní tanečnice.